úterý 17. května 2016

Pomíjivost v praxi - záblesk souznění

Já a Evča opět sedíme u nás na vilce a hrajeme podle seznamu postupně jednu písničku po druhé. Prokousáváme se přes jednodušší lidovky, které nám už vrásky nedělají a dohromady nám to zní docela obstojně. Dostáváme se k náročnějším "kusům", které obzvlášť mě v minulosti zlobily. Jelikož už mi mé zdržování ale dost lezlo krkem, tentokrát jsem v mezičase k Jacqueline sedla vícekrát a snažila se dohnat resty. Jedním z nich bylo rozhodně Sarajevo. Jak jsou v melodii mezi po sobě jdoucími notami větší intervaly, tak se mi to chytá hůř. Ale Sarajevo (i přes jeho časté hraní na všech možných hraních) zůstává mou oblíbenou písničkou a tak jsem se fakt snažila.

Další pomíjivý okamžik: já, Jacqueline a Prokopské údolí (photo credit: Radek Lüftner)
První pokus o Sarajevo se rovná naprosté tragédii. Evča ale motivačně prohlašuje, ať nehážu smyčec do žita, já se zasměju, mentálně zklidním a jdeme na další pokus. Odehrajeme první půlku sloky a začínáme hrát půlku druhou. Najednou zvedám hlavu, koukám na Evču - netuším, co se děje. 

Moje cello hraje druhý hlas!?! 

Evča v klidu konstatuje, že dobrý, že mám hrát dál. Já na ní hledím vytřeštěně a snažím se jí vysvětlit, že nechápu, co se děje, že moje ruce něco hrají, ale já to rozhodně nemám pod kontrolou. "Tak se vrať zpátky, ne?" "Jenže já nemám nejmenší tušení jak. Moje cello chce prostě hrát tohle."

Pak už se bohužel opět vracím do vědomého světa a uvažuju nad tím, že nejdřív zmáčknu déčko druhým prstem a pak zahraju prázdnou strunu. Ale ten pocit, že jsme s Jacqueline jedna bytost je pro mě naprosto průlomový. Kéž by se mi podařilo znovu to zažít. Pokusím se tomu pomoct. Tak nějak tuším, že tohle je cesta k hraní, po kterém toužím.

Znáte tenhle pocit? Nějaké tipy, jak se k němu alespoň občas přiblížit?

Háňa



čtvrtek 28. dubna 2016

O lokálních minimech a dalších trampotách

Takové lokální minimum je vcelku protivná věc. Objeví se vždycky, když si člověk říká "Jo, je to na dobré cestě. Pracuju na sobě a je to na tom vidět." To, čemu já říkám lokální minimum, je ale právě to období, kdy na sobě člověk pracuje a výsledek je horší než byl bez toho všeho úsilí (to, čemu matematika říká lokální minimum je k vidění např. zde). Vlastně mi vůbec není jasné, proč se něco takového děje, ale jelikož jsem pár lokálních minim ve svém "hudebním životě" potkala, chtěla bych vás (no a hlavně taky sebe, že jo) přesvědčit, že takováhle údolíčka na cestě vzhůru je prostě potřeba projít a nenechat se jimi odradit.

Co jsme hrály na druhém hraní s Evčou a jak nám to šlo

Opět jsme se sešly s Evčou, o které jsem psala i posledně. Bylo to opět velmi podnětné hraní. Mám z toho večera tolik poznatků, které bych vám ráda předala. Snad se mi to aspoň trošku povede:

Poznatek č. 1: Málo cvičím. Zatímco Evča zvládla challenges z minula s přehledem, mně zůstaly na úkolníčku pro příště.

Poznatek č. 2: Písničku, co už intonačně jakžtakž zvládáme, je dobrý pojmout komplexně. Nazvaly jsme to "úvod, stať, závěr" a vede to k upevnění písničky. Prostě hrajeme předehru, pak si zazpíváme pár slok a pak dohráváme opět bez zpěvu. Člověk má z tohohle provedení takový dotaženější pocit.

Poznatek č. 3: U jedné písničky se mi do hraní fakt nechtělo - prázdno v hlavě, prsty neví, kam mají na hmatníku mířit atd. Evči komentář "Horší než špatný to nebude!" mě úplně odzbrojil a nakopl k dalšímu pokusu. A světe div se, fakt to nebylo horší než špatný. Možná to bylo i o chlup lepší.

Poznatek č. 4: Nenechat se odradit lokálním minimem! Občas se prostě nedaří a je potřeba se přes to přehoupnout. Mě osobně pomáhá hledat maličké radosti a úspěchy, které se vždycky dají s trochou snahy vypátrat. Zlatým hřebem posledního hraní s Evčou tak pro mě bylo Zabili, zabili (taky vám to zní poněkud morbidně?), které naším uším lahodilo.

Jak to máte vy? Nějaké triky, jak zažehnat krizi a najít motivaci do dalšího snažení?



úterý 29. března 2016

Když potká sob soba, tak maj radost oba...

Moje oblíbená říkanka, která mi často vytane na mysli, když potkám své nejbližší kamarády. Nedávno jsem si ale připomněla, že s hraním to funguje úplně stejně.

Ve svém okolí mám naštěstí dostatek hudebních integrátorů - takhle já nazývám lidi, kteří rádi a umně dávají dohromady hudebníky ke společnému hraní. Kromě They, o které jsem psala posledně, je skvělým integrátorem i Jindra. Jednou mi jako blesk z čistého internetového nebe na mailu přistála zpráva od Jindry, která byla adresovaná mně a jakési Evě:

"Haló, haló, seznamka se hlásí!

Byla by tu nějaká cellistka? Byla by tu nějaká harmonikářka? Co by si chtěli zahrát nějaké písničky? Co třeba Ej lásko, lásko? Nebo Široký hluboký? Že to zrovna obě trénují? To je ale náhoda!

Jindra dohazovač :-)"

pondělí 21. března 2016

Jak jsem šla s Jacqueline do světa

Prožívám teď podivné apatické období, kdy se mi moc nedaří věnovat seberozvoji a tedy ani muzice. Tímhle malým vysvětlením chci objasnit svou neaktivitu a věřím, že zas naskočím na muzicírovací vlnu a pofrčíme spolu dál :-) Ještě než tohle divné období začalo, stihla jsem prožít s Jacqueline úžasné dobrodružství.

Jak jsem šla s Jacqueline do světa? Vlastně jsem ani moc nešla, ale spíš jela tramvají. Taky se nedá říct, že bych došla úplně daleko. Dorazily jsme "jen" do Salmovské literární kavárny. Řekla bych, že to byl malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro mě a Jacqueline. O co tedy šlo?

čtvrtek 11. února 2016

No a co když melodii ještě nemám?

Nerada bych, abyste si mysleli, že jsou mé internetové snahy zaměřené čistě na obzvlášť talentované a zároveň pilné hudebníky. Jelikož já sama k téhle skupině nepatřím, tak naopak tíhnu k lidem na druhé straně tohoto spektra. A tak doufám, že pokud se vám nedaří zahrát melodii podle sluchu na první dobrou, přijdou vám následující tipy vhod.

pondělí 8. února 2016

Noty nebo ucho?

Noty jsou výborné. Třeba když chcete, aby vám větší skupina muzikantů zahrála nějakou skladbu, kde má každý hrát jasnou úlohu. Jsou skvělé na vytvoření poznámky. Pomocí not můžete hudbu celkem věrně popsat. I v dnešní době tak mohou noty být lepším vyjádřením hudebního motivu než nahrávka v mobilu. V notách vidíte čistou logiku písně a můžete si potřebný úsek sami v klidu zpracovat. Je to vlastně taková mapa. Nevidíte v nich všechno, ale důležité prvky ano. Noty jsou jednoduše písmem muzikantů. Díky notám si můžete přehrát píseň, kterou jste nikdy před tím neslyšeli.

Noty vám někdy ale nemusí sloužit. Dokonce se mohou naopak stát vaším pánem. Mohou být jak droga, bez které znejistíte a nemůžete hrát. To si pak stále necháváte noty na pultu. Jen tak pro jistotu. Znáte to? Díky tomu vlastně požadovanou jistotu ale nikdy nezískáte a zůstáváte závislí na kusu papíru. Zapomenete si jej doma a najednou píseň nedokážete zahrát, přestože jste to již předtím mnohokrát dokázali. Hraní bez not pro mě neznamená naučit se noty zpaměti. Vnímám to spíš jako schopnost vyjádřit na nástroj to, co nám v hlavě zní.

Jak to máte ale vy?

Hynek

čtvrtek 4. února 2016

Melodii mám! Co dál?

Pokud pro vás hledání melodie a její zahrání v teple domova není žádná výzva, nabízím pár tipů, jak vaše hraní posunout zase o kousek dál. V mém vesmíru to funguje tak, že přidání špetky stresu dělá divy a to, co normálně zahraju bez větších problémů, se pomalu ztrácí v mlze nervozity a dosud známá a hratelná melodie je najednou nedosažitelně daleko. Co s tím? Zkuste se podrobit testu stresuodolnosti pomocí níže uvedených "cvičení".

S cellem a cellovkou u táboráku (Háni archiv 2013)