Pomíjivost v praxi - záblesk souznění

Já a Evča opět sedíme u nás na vilce a hrajeme podle seznamu postupně jednu písničku po druhé. Prokousáváme se přes jednodušší lidovky, které nám už vrásky nedělají a dohromady nám to zní docela obstojně. Dostáváme se k náročnějším "kusům", které obzvlášť mě v minulosti zlobily. Jelikož už mi mé zdržování ale dost lezlo krkem, tentokrát jsem v mezičase k Jacqueline sedla vícekrát a snažila se dohnat resty. Jedním z nich bylo rozhodně Sarajevo. Jak jsou v melodii mezi po sobě jdoucími notami větší intervaly, tak se mi to chytá hůř. Ale Sarajevo (i přes jeho časté hraní na všech možných hraních) zůstává mou oblíbenou písničkou a tak jsem se fakt snažila.

Další pomíjivý okamžik: já, Jacqueline a Prokopské údolí (photo credit: Radek Lüftner)

První pokus o Sarajevo se rovná naprosté tragédii. Evča ale motivačně prohlašuje, ať nehážu smyčec do žita, já se zasměju, mentálně zklidním a jdeme na další pokus. Odehrajeme první půlku sloky a začínáme hrát půlku druhou. Najednou zvedám hlavu, koukám na Evču - netuším, co se děje. 

Moje cello hraje druhý hlas!?! 

Evča v klidu konstatuje, že dobrý, že mám hrát dál. Já na ní hledím vytřeštěně a snažím se jí vysvětlit, že nechápu, co se děje, že moje ruce něco hrají, ale já to rozhodně nemám pod kontrolou. "Tak se vrať zpátky, ne?" "Jenže já nemám nejmenší tušení jak. Moje cello chce prostě hrát tohle."

Pak už se bohužel opět vracím do vědomého světa a uvažuju nad tím, že nejdřív zmáčknu déčko druhým prstem a pak zahraju prázdnou strunu. Ale ten pocit, že jsme s Jacqueline jedna bytost je pro mě naprosto průlomový. Kéž by se mi podařilo znovu to zažít. Pokusím se tomu pomoct. Tak nějak tuším, že tohle je cesta k hraní, po kterém toužím.

Znáte tenhle pocit? Nějaké tipy, jak se k němu alespoň občas přiblížit?

Háňa